Raúl Gonzáles Blanco. Tak zní celé jméno španělského bojovníka, který se nezapomenutelně zapsal do historie bílého baletu. Přitom moc nechybělo a dnes už osmatřicetiletý útočník se mohl stát ikonou jiného madridského celku, Atlética. Právě méně známý madridský celek si ho v roce 1990 vybral do své akademie, kde nakonec strávil jen dva roky.
Stejný počet let se připravoval v akademii Realu Madrid, než nastoupil poprvé v A-týmu. V sedmnácti letech se stal nejmladším hráčem, který kdy nastoupil za první tým slavného Realu. O dva roky později debutoval také v reprezentaci. V téže sezoně, ve které hrál za třetí tým Realu, stihl ještě nastoupit k několika zápasům za áčko a svůj talent začal prokazovat už v první sezoně. Vášeň pro hru, cit v noze. Přesně to Raúl měl. Čekala ho ale ještě spousta tvrdé dřiny, aby se stal nezapomenutelným fotbalistou. Poctivá každodenní dřina se vyplatila a v nadcházejících sezonách střílel kvantum branek a vyhrával s Realem spoustu trofejí.
V sezoně 1997/1998 dokonce po více než třiceti letech dotáhl Real k vítězství v Lize mistrů. O dva roky později tuto soutěž opět vyhráli. I když se kolem Raúla v Realu měnili trenéři jako ponožky, tak jeho nemohlo nic od střílení branek zastavit. Už od počátku svého angažmá v tomto slavném klubu sbíral velké množství trofejí. Ať už ligové tituly, nebo vítězství v Lize mistrů. Nejprestižnější trofej na světě nakonec i díky Raúlovým brankám španělský velkoklub vyhrál třikrát během pěti let. Úspěchy se na jeho kontě jen množili, ale on stále zůstal nohama na zemi a plný pokory. Díky své skromnosti a dobrému chování se stal oblíbený nejen mezi fanoušky bílého baletu. Čím byl skromnější a pracovitější, tím byl lepší.
Na přelomu tisíciletí měl Real nového majitele, který se rozhodl do svého týmu značně investovat a přivést ty největší hvězdy. Byla to éra Galacticos. Do týmu přestoupil Luis Figo, hrál tam také Zinedine Zidane nebo Ronaldo. I přes příchod mnoho kvalitních fotbalistů Raúl neztratil místo v základní sestavě. V sezoně 2000/2001 se stal podruhé nejlepším střelcem ligy a dokonce bojoval o zlatý míč. Ten nakonec získal Michael Owen, ale i tak šlo z vyjádření Raúla poznat, že zlatý míč není to nejdůležitější ve fotbalovém světě. Byl rád, že mohl hrát fotbal za tak slavný klub jakým byl Real Madrid a o individuální trofeje mu nešlo. Byl jiný než ostatní. Vše dělal pro svůj klub, nikoli pro sebe. Vždy mu šlo pouze o to, aby svému klubu mohl pomoci. Nikdy nezapomněl, kde a jak vyrůstal a že to byl také jen obyčejný člověk. Real každoročně utrácel velké peníze za nové, skvělé fotbalisty, ale ten největší poklad byl právě Raúl, který přišel zadarmo. Po sezoně 2002/2003 se mu dostalo další velké pocty. Právě on po odchodu Hierry převzal kapitánskou pásku.
Zdálo se, že svůj tým jako lídr a kapitán mužstva dovede k zisku dalším cenným trofejím, bohužel opak byl pravdou. Zdálo se, že mu kapitánská páska svazuje nohy a i díky většímu tlaku přišli sezony trápení. I když branek nestřílel tolik, kolik se od něj očekávalo, fanoušci za ním pořád stáli a podporovali ho. V těchto nepříliš povedených sezonách branky sbíral na své konto spíše Ronaldo. Čas Raúla se krátil, ale on pořád dřel a bojoval. Byl to válečník ve fotbalovém podání. Španělský útočník chtěl ještě dokázat, že je ještě pro svůj tým užitečný, a že nepatří do starého železa. Ve své kariéře vyhrál spoustu trofejí, teď ale bojoval sám ze sebou.
Real nezískával trofeje a byl to právě Raúl, který měl dovést svůj tým po dlouhé době k dalším trofejím. V sezoně 2006/2007 a 2007/2008 ještě Raúl dokázal vybojovat pro svůj tým pátý, respektive šestý ligový titul. Svou nespornou kvalitu ukázal ještě po třicítce, když ve dvou sezonách po sobě vstřelil přes dvacet branek. S reprezentací nic nevyhrál, to se ale teď mohlo změnit. Mistrovství Evropy se blížilo a očekávalo se, že Raúl nebude opomenut v konečně nominaci. Navzdory dobré střelecké potenci ho Luis Aragonéz nenominoval na nadcházející evropský šampionát. Vlna kritiky byla rychle pryč, když i bez něj Španělsko vyhrálo Euro, když ve finále porazilo Němce 1:0. Úspěchy Španělsko sbíralo bez Raúla. Po sezoně 2009/2010 Raúl odešel z milovaného Realu. Po dlouhých čtrnácti letech opustil svůj milovaný klub. Mohl být na sebe hrdý. Nechal za sebou stopu, kterou nelze smazat. A to se povede jednomu fotbalistovi za deset let. V Realu odehrál 550 utkání, ve kterých vstřelil skvělých 228 branek. V reprezentaci za deset let odehrál 102 utkání a v těch vstřelil 44 gólu.
Raúl v dresu Shalke
Jeho další kroky vedli do Německa. Zakotvil v Schalke. Společně s Huntelaarem a Farfánem vytvořil skvělou údernou útočnou trojici a i v pokročilém věku střílel více branek, než se očekávalo. V obou sezonách v Schalke vstřelil po devatenácti brankách. A to mu bylo třiatřicet let, respektive čtyřiatřicet. Neskutečné výkony podával také v Lize mistrů, kde přidal ještě pár tref a stal se v té době nejlepším střelcem historie Ligy mistrů, když vstřelil v této soutěži parádních jednasedmdesát branek. V dnešní době je jeho jméno na třetím místě, za Ronaldem a Messim.
Na závěr kariéry si šel vydělat peníze do Katarského Al Sadd, později do Amerického New York Cosmos. Byl to jeden z mála skvělých fotbalistů, který nikdy za žádnou cenu nepřestoupil. Vždy odcházel jako volný hráč. Svou kariéru ukončil jak jinak než ziskem trofeje. Dá se očekávat, že brzy bude pracovat pro svůj milovaný Real, kde má dveře otevřené. I když při své rozlučce vytvořil nový divácký rekord, tak si přesto zasloužil důstojnější rozlučku. Při jeho rozlučce si na stadion našlo cestu něco málo přes deset tisíc fanoušků.
autor: Patas | sportyonline.cz
Více z fotbalu
Online výsledky z fotbalu
