Rozhodl jsem se, že se s Vámi podělím i o můj příběh. Možná se spíše jedná o popis mého vztahu ke sportu a jeho vývoj.
Sport v mém životě znamená a vlastně vždy znamenal velmi mnoho. Dokonce byly doby, kdy pro mne znamenal i nejvíc. Bylo to na ZŠ, ve věku cca 11-15 let. Jako kluk jsem dělal snad úplně všechno, běhal jsem, hrál jsem závodně fotbal, chodil na další 2-3 sportovní kroužky, vždy jsem reprezentoval školu na školních olympiádách. Sportem jsem vyplňoval opravdu svůj veškerý volný čas. V té době byl pro mne největší trest zákaz fotbalu.
Jak roky ubíhaly, mé aktivity se zmenšovaly a v dospělosti jsem prakticky hrál už jenom fotbal. Což znamenalo zápas o víkendu a 1-2 týdně trénink po zaměstnání. Samozřejmě se změnily i priority – rodina, práce atp.. Najednou jsem již nesportoval ze stejných důvodů jako malý kluk, ale šlo o to, si prostě „udělat žízeň“ a odreagovat se od všedních dnů.
Asi ve 35-ti letech jsem skončil i se závodním fotbalem. Dodnes ani přesně nevím proč, bez problému jsem si „své uhrál“ a parta byla výborná. Asi jsem nějak cítil, že nastal čas. Když se ohlédnu zpět, nelituji toho. Fotbal jsem samozřejmě hrál i nadále, ale pouze rekreačně. Našel jsem si i jiné koníčky a více se začal věnovat rodině. Stále jsem sportoval a cítil se dobře.
Zlom nastal, když jsem si při halovém fotbálku přetrhl achillovku. Zranění samozřejmě nebolí, ale návrat zpět do aktivního života, je opravdu náročný. Musíte se opět naučit věřit vlastnímu tělu. A to je opravdu problém, když Vám z ničeho nic a hlavně bez cizího zavinění něco praskne. Rehabilitace probíhala asi v pořádku, ale znovu trochu popoběhnout trvalo hodně dlouho. A hrát sport, kde by mohlo dojít k nějakému kontaktu? Nemyslitelné!
Tak běžel čas a já pomalu doslova zlenivěl. Noha již samozřejmě byla zcela v pořádku, ale nějak se mi už nechtělo. Stále dokola jsem se odhodlával, že začnu běhat, ale nešlo to. Tělo si prostě zvyklo na „nicnedělání“ a neměl jsem pevnou vůli. V životě by mne nenapadlo, že se mohu dostat do stádia, že nebudu vůbec sportovat a že s tím budu mít takový problém.
A naštěstí, z ničeho nic nastal další zlom, překonal jsem svou lenost a začal jsem opět sportovat. A kupodivu to nebyl vůbec žádný problém, šlo to samo :-). Říká se, že tělo si to pamatuje a možná je to pravda. Nedovedu si vysvětlit, proč nastal takový obrat, prostě to najednou zase šlo. V současné době střídám chvíle, kdy běhám opravdu často s chvílemi, kdy běhám jen občas. Jezdím na kole, hraju tenis.
Zjistil jsem, že sport ve svém životě opravdu potřebuji. Když sportuji, cítím se opravdu šťastněji. Asi to bude tím, že v tu chvíli člověk opravdu pustí z hlavy všechny svoje problémy a starosti a psychicky si odpočine.
